PŘEDSTAVUJEME VÝDEJNÍ MÍSTA NEVINNÉHO OBCHODU – REKOMANDO, Trojanova 9, Praha 2

Josef Jindrák – REKOMANDO: „Zajímají mě netypické věci.“

Pražské knihkupectví a record shop REKOMANDO má ideální adresu - sídlí v poklidné Trojanově ulici, ale pokud odsud proběhnete Václavskou pasáží na pulsující Karlovo náměstí, nestačíte se ani zadýchat. REKOMANDO je ráj všech knihomolů a elpíčkových hrabošů, kteří nelitují času stráveného dolováním literárních a hudebních diamantů. Nakonec pokud si sem necháte zaslat objednaná vína z Nevinného obchodu, můžete jejich vyzvednutí spojit s průzkumem krámku a náhodní příchozí tu i nějakou lahev českého vína pořídí. Josef Jindrák odtud řídí i nezávislé vydavatelství Polí5 a domlouvá vystoupení své kapely Skrytý půvab byrokracie. Tohle REKOMANDO je doporučeno.

Jak dlouho REKOMANDO funguje? Toužil jsi odjakživa po knihkupectví a hudebním obchůdku nebo se to organicky vyvinulo z jiné činnosti?

Literatura mě vždycky zajímala, takže ke knihkupectví jsem měl blízko, ale dlouho jsem se k tomu nedokázal dostat. Zpočátku mě zaměstnávaly různé banální činnosti, ale nasměrování přišlo až po mém působení v Black Pointu (alternativní hudební vydavatelství – pozn. NO). Po odchodu jsem neměl moc jasno v tom, co budu dělat. A tak když se najednou uvolnilo jedno knihkupectví, byla to příležitost, po které jsem prostě musel skočit. Měli jsme malé knihkupectví, ale už tehdy jsme v něm prodávali cédéčka a gramofonové desky. Po pěti letech jsme se spojili ještě s dalšími lidmi a přesunuli se do větších prostorů sem, do REKOMANDA, kde už sídlíme sedm let.

Když někdo z ulice vezme za kliku a vejde, co u vás najde?

No… často je návštěvník překvapený, neví, co tu má hledat, všechno je to tu takové neurčité. V podstatě tu máme kvalitní literaturu a hudbu. Zajímá nás spíš alternativa, okraje, subkulturní směry. Ale když shání babička knížku pro vnuky, tak ji tu samozřejmě máme. Narazíte tu na Shakespeara, Homéra, Seiferta… Prostě i normální věci, které se probírají na gymnáziu. Takže nejsme zas tak nečitelní.

Vedle kormidlování REKOMANDA stíháš kočírovat i label Polí5 a hrát v kapele Skrytý půvab byrokracie. Je to všechno nebo sis k tomu ještě něco přibalil?

Pro mě je to všechno samozřejmě propojené a špatně se rozlišuje, co je soukromá aktivita a co zaměstnání. Většina lidí ani netuší, jak je to pevně propletené, tak slavný zase nejsem. Kvůli odlišným názvům prodejny a vydavatelství není na první pohled jasné, že je to v podstatě to samé. Vydavatelství jde systematicky a hlouběji do té už zmíněné kultury okraje bez žánrových omezení. Zajímají mě jiné věci než většinového posluchače. Největší radost mám, když je jasné, že beze mě by ta nahrávky nikdy nemohla vzniknout, ale v katalogu jsou třeba i Květy, po kterých by jistě skočil i jakýkoliv jiný vydavatel. A kapela… No, po bezmála dvaceti letech existence SPB jede vlastně samospádem, náramně se u toho bavíme. S každým novým programem odpadne většina starších fanoušků, ale přibydou zase další. Nikdy totiž nehrajeme „best of“ průřez tvorbou, ale jen aktuální skladby. Ale asi jsem chytil druhou mízu - kromě SPB jsme rozjeli s Hmyzákem (vlastním jménem Zdeněk Novák, zpěvák a trumpetista, v minulosti člen formací Ženy a Činna – pozn. NO) a Martinem Tvrdým (elektronický producent známý také pod přezdívkami Bonus a Bourek – pozn. NO) kapelu Kolena, spolupracuju s bratry Kořány ze Zapomenutého orchestru země snivců a projektu M/Á/J. A dokonce teď vypomáhám SdCh (prozaik, skladatel a textař Miloslav Vojtíšek – pozn. NO) v jeho dekadentní kapele Ruce naší Dory. Z té pestrosti mám radost, jakkoli se to špatně stíhá. Jenže mě příliš snadné věci nezajímají, takže všechno je v pořádku.

Z Rekomanda si zákazník může odnést i víno. Jaký je vlastně obecně tvůj vztah k vínu a co tě napadne, když se řekne víno z Čech?

Nejsem odborník, ale víno mám rád a většinou si za lepší víno i připlatím. Když se řekne víno z Čech, tak člověk asi většinou očekává to „M“, má na mysli spíš víno z Moravy. A i zákazníci bývají zaskočení. Ale česká vína jsou přitom zajímavější, netypická. A to oceňuji i v literatuře, to „něco“, co není příliš typické.

sz

foto: Karolina Wencelová